DoporučujemeZaložit web nebo e-shop
aktualizováno: 13.07.2023 13:50:05 

   Entlebušský (entlebuchský) salašnický pes neboli ENTLEBUCHER SENNENHUND

 
 
 
Proč chováme zrovna entlebušského salašnického psa
 
Část I     - původní článek z roku 2009
Část II    - rok 2013 
 
 
Část I
Jednoho dne jsme si do našeho statku ke koním a k houfu koček pořídili pejska. Bylo to nechtěné toulavé štěně od nás z vesnice. Jeho sourozence už přejelo auto, tak jsme se ho ujali. Byla to fenka, vesnický mix, cca 3 - 4 měsíce stará. Vyrostlo z ní velice hezké a milé zvířátko. Bohužel zdědila po předcích boty z toulavého telete a vlivem výchovy - nevýchovy v raném věku než jsme se jí ujali my měla to toulání velmi zafixované. Jednou nám takhle utekla při hárání a byla z toho štěňátka. Byla sice nechtěná, ale všechny nás to moc uchvátilo a bavilo. Problém nastal až při udávání - nikdo je nechtěl, že to jsou jen voříšci. Po zkušenostech s pracným rozdáváním štěňat jsme fenku nechali vykastrovat. Příběh s naší první fenkou měl smutný konec - při jednom útěku nám ji zastřelili myslivci. 
 
Pejska jsme ale chtěli mít, radši fenku kvůli malému dítěti, a protože jsme zjistili, že mít štěňátka je úžasná věc, rozhodli jsme se pořídit si nějakou čistokrevnou fenku. Zároveň to ale muselo být plemeno vhodné na statek ke koním, a taky aby dobře hlídalo. Ale na druhou stranu aby neroztrhalo třeba nějaké cizí děti, které by vlezli do zahrady na jablka.
 
Prohledali jsme spoustu encyklopedií psích plemen. Dříve jsem znala jen bernského salašnického psa, vždy se mi moc líbil, protože miluji tříbarevná zvířata. Dvě z našich koček byly také tříbarevné, i rybičky v akvárku . Akorát mi přišel moc velký, mohutný a těžkopádný a také jeho dlouhá srst by nebyla vhodná na dvůr a cesty do koňských výběhů, kde po dlouhých deštích bývá dost bláta. S nadšením jsem zjistila, že berňák má ještě další tři stejně zbarvené příbuzné, dokonce krátkosrsté!!! Velký švýcar se mi zdál také moc velký a těžkopádný, appenzell zase moc ostrý a nelíbil se mi zatočený ocas, ale entlebuch, ten mě naprosto uchvátil. Středně velký, hbitý, dobře cvičitelný. Ale také jak jsme záhy zjistili, i málopočetný a velmi vzácný. V ČR se prakticky nevyskytoval. Nakonec jsme štěňátko sehnali v zahraničí, po půl roce čekání a za opravdu velké peníze. Štěstí nám ale nepřálo, o naši první fenku Yvreu from Balihara ranch (na fotce v logu vlevo nahoře) jsme bohužel přišli v jejím roce a půl, krátce před bonitací. Rozhodli jsme se postavit čelem krutému osudu a po dalším skoro 3/4 roce čekání a velkém šetření jsme si pořídili štěňátka rovnou dvě, natruc osudu a také aby si spolu mohly hrát a dovádět. Nepříbuzné fenky, ze zdravých, kvalitních chovů s dobrou pověstí.
 
Dnes už je entlebuchů v ČR více, ale...
 
My jsme se rozhodli chovat plemeno entlebušský salašnický pes nejen s PP, ale řídit se parametry, které jsou běžné ve vyspělých chovech na západ od našich hranic, přestože nejsou v ČR povinné. To znamená nechovat na jedincích s displazií horší než 2 (2 = lehký stupeň dysplazie, který zvířeti nijak nevadí ani při zátěži). A i tak jedince s DKK 2 pářit výhradně s jedinci s DKK 0. V ČR se běžně může chovat na jedincích s DKK 3, připouštět jedince s DKK 2 opět s jedincema s DKK 2. Obě naše feny mají DKK 0 (= naprosto zdravé kyčle)  a oba rodiče obou fen měli také DKK 0, takže existuje vysoká pravděpodobnost výborných kyčlí u námi odchovaných štěňat. Pokud vybereme k našim fenám psa s DKK horším než 0 (nikdy ne horším než 2), tak jen z důvodů jiných velkých kvalit chovného psa.
 
Ty jiné kvality znamenají provedené genetické testy na dědičnou chorobu očí PRA s výsledkem A, to jest zdravý jedinec, který chorobu ani geneticky nepřenáší. Žádná štěňata při krytí takovýmto psem nemohou klinicky onemocnět a oslepnout v důsledku propuknutí nemoci PRA. Po vzoru vyspělých chovů hodláme geneticky vyšetřit i naše feny, které jsou klinicky PRA negativní. A hodláme nakrývat naše feny takovým způsobem, aby nikdy žádný námi odchovaný pejsek nemohl onemocnět nemocí očí PRA. Bohužel se v ČR může krýt i v chovech s PP takovým způsobem, že genetické testy nemá udělané žádný z rodičů. Potom i v případě, že jsou oba rodiče klinicky zdraví, se může narodit štěně, u kterého v dospělosti choroba propukne.
 
V poslední době se v ČR objevily pokusy chovat entlebušského salašnického psa bez PP, kde se kyčle a oči  netestují vůbec  nebo kde se chová na zvířatech, která oficiálně chovná ze zdravotních důvodů být nemohou. Přestože jsou psi bez PP u většiny plemen běžní, u plemene entlebušský salašnický pes s jeho specifikami je chov bez sledování zdravotního stavu vyloženě trestuhodný a povede k velkému počtu slepých a chromých psů, k velkému počtu nešťastných majitelů a ke špatné pověsti plemene jako takového. Přitom pokud se ohlídají tyto dvě věci - kyčle a oči, jedná se o úžasně vitální a zdravé plemeno.
 
Aktuálně tedy vlastníme dvě chovné feny entlebušského salašnického psa, Anteiu Krescencis a Bonu Deu Wolin Dogs. Obě mají DKK 0/0, DLK 0/0, PRA negativní. Obě jsou na výstavách výborné a mají skvělou povahu. Vzhledem k tomu, že je aktuálně v ČR jediný kvalitní chovný entlebušský pes, budeme muset na krytí vyrazit i do vyspělých chovů v zahraničí. Přestože to budou veliké náklady, uděláme vše pro to, aby se toto překrásné a povahově unikátní plemeno v naší zemi rozvíjelo. Věříme, že tento středně velký, atraktivně zbarvený pes s fantastickou povahou a výbornými předpoklady jak k výcviku, tak do rodiny s dětmi, chytne za srdce mnoho lidí a vybojuje si své postavení v konkurenci spousty jiných plemen.
 
 
Část II
Čas běží a přináší s sebou změny. Jak ohledně chovu entlebuchů v ČR, tak přímo v naší chovatelské stanici.
 
Co se týče chovu entlebuchů v ČR, rok 2013 přináší tu novinku, že je od tohoto roku povinné genetické testování očí na u entlebuchů rozšířené dědičně podmíněné onemocnění oční sítnice a následnou možnou slepotu psa (PRA - prcd). To znamená, že v žádném chovu s PP v ČR by se od letoška nemělo narodit štěňátko s předpoklady pro vývoj této oční choroby (takzvaný typ PRA C - P/P - neboli affected). Štěňátka budou všechna zdravá, genetického typu A (N/N) nebo B (N/P).
 
Nevýhoda je, že tyto změny s sebou přináší zvýšené náklady na uchovnění každého jedince, což může svádět některé lidi k produkci entlebuchů bez PP. Protože štěně typu PRA C může vzniknout i ze zcela zdravých, ale geneticky neotestovaných jedinců (dva zdraví jedinci typu PRA B spolu dají čtvrtinu postižených štěňat typu PRA C), je na zvážení každého, zda si chce pořídit takové štěně. Typ PRA C neznamená automaticky slepotu, u 4% jedinců typu PRA C se změny na sítnici neprojeví vůbec, u 96% ale ano. A nikdo neví, jestli to bude mírné zhoršení zraku ve vyšším věku, nebo prudké zhoršení zraku končící slepotou už v mladém věku.
Navíc PRA-prcd je jen jedna ze sledovaných věcí. Dalším faktorem, který může mít vliv na oslepnutí entlebucha, je goniodysplazie. Goniodysplazie je anomálie ve tvaru očních  struktur, která může (a nemusí) mít za následek vznik zeleného zákalu a následné oslepnutí psa. Goniodysplazie se vyšetřuje  u očního specialisty jen jednou za život psa. Buď je a nebo není, výsledek platí po celý život psa. Jsou 4 stupně goniodysplazie podle závažnosti (25%, 50%, 75%, 100%). Jedinci pozitivní na goniodysplazii by měli být páření výhradně s negativními protějšky, lépe na nich nechovat vůbec. V chovu bez PP to nikdo nehlídá, což znamená další riziko.
 
Velké riziko je i při páření příbuzných jedinců, tam pak můžou vyskočit nemoci a vady, které se běžně u entlebuchů nevyskytují. U entlebuchů s PP se z těchto důvodů na nepříbuznost důsledně dbá, vyhodnocují se generace předků až do 4. generace a dělají se jen čistě nepříbuzná spojení, která vedou k silným vitálním štěňátkům. Jak je entlebuch málopočetné plemeno, je to někdy docela oříšek najít vhodná nepříbuzná spojení, protože většina jedinců si je navzájem více nebo méně příbuzná. V chovu s PP se to ale důsledně hlídá.
 
V chovech s PP se také testuje dysplazie kyčlí a loktů, dají se dohledat  výsledky rodičů, prarodičů  i jiných příbuzných, na zakladě kterých se dají zjistit předpoklady štěněte pro vývoj tohoto onemocnění. Někteří entlebuši mají otestováno i vyústění močovodů (takzvané EU), ale není to zatím v ČR příliš rozšířeno, protože CT vyšetření v zahraničí, nutné k tomuto testování, je náročné pro zvíře i velmi drahé. Navíc jedinec s problematickým vyústěním močovodů se pozná snadno i bez vyšetření, zpravidla inkontinencí už v mladém věku. Všichni entlebuši v naší stanici jsou zcela v pořádku, absolutně bez jakýchkoliv příznaků. Nevím ani o žádných jejich předcích či příbuzných, kteří by s tímto měli jakýkoliv problém.
 
Tím se dostávám k naší chovatelské stanici. Jak jsem psala už ve článku výše, původně jsme měli fenku voříška, neb nám na PP psa nezáleželo. Fenečka neposlouchala, i když jsme se snažili jí věnovat, byla naprosto nevycvičitelná. Při každé příležitosti utekla honit zajíce, až se jí to stalo osudné a jednou ji zastřelili myslivci.
Chtěli jsme psa snadno vychovatelného, snadno cvičitelného, vhodného pro laiky (protože jsme laici v podstatě byli), vhodného k malým dětem (měli jsme v té době dvouletého synka), vhodného na statek se zvířaty, aby dobře hlídal, ale nebyl při tom agresivní, aby neměl lovecký pud, aby byl vhodný do venkovních podmínek na dvoře (otužilý) i do domácího prostředí jako rodinný mazlík (menší rozměry). Všechny tyto podmínky beze zbytku splňoval entlebušský salašnický pes, který byl k tomu navíc i velmi líbivý.
Původně jsme chtěli jen jednu fenku. Když jsme o ni v roce a půl přišli a třičtvrtě roku jsme nemohli nikde, v Čechách ani v zahraničí, toto plemeno sehnat, rozhodli jsme se, když se pak objevila štěňátka na více místech, koupit si rovnou dvě fenky (kdyby se některé z nich něco stalo).
 
Fenky vyrostly k naší radosti, obě byly bez problémů uchovněny. Protože ten pocit ztráty a nemožnosti náhrady v nás pořád byl, hned z prvních vrhů jsme si od každé z nich nechali dceru, aby byla matce co nejpodobnější. Kdyby se matce něco stalo, abychom měli náhradu. Od Bonečky ze zahraničního krytí jsme si nechali i syna, protože tehdy v ČR prakticky vůbec nebyli krycí psi, tak jsme chtěli něco udělat pro chov entlebuchů v ČR. Takže už nemáme pejsky dva, ale rovnou pět. Máme tu na ně veliký prostor, 6 hektarů vlastních pozemků, manžel Petr je ze zdravotních důvodů doma a bydlí s námi i můj tatínek důchodce, tak je pořád někdo, kdo se pejskům může věnovat, i když jich je tolik.
 
Loni se naše smečka ještě rozšířila o jedno štěňátko, i když to nebylo naprosto plánované. Jedna z narozených feneček byla 3x vážně rezervovaná a 3x to nějak nevyšlo s novými páníky. V době kontroly vrhu poradcem chovu v sedmi týdnech věku to bylo jediné neudané štěně. Poradci chovu se zrovna tato fenečka velmi líbila, nejvíce ze všech feneček. Tak jsme si řekli, že osud asi chce, aby zůstala u nás. Později se objevili další zájemci, dokonce nám za ni nabízeli i víc, než jsme původně chtěli, ale my už jsme si na sebe navzájem příliš zvykli a už jsme ji jako starší neprodali. Takže máme aktuálně 6 entlebuchů a když budu počítat i vykastrovaného jezevčíka bez PP mého otce, kterého se ujal z hrozných podmínek, tak celkově na statku máme 7 pejsků.
 
A jak se dá taková smečka 6 - 7 psů zvládnout? Celkem v pohodě, musí na to být ovšem prostor a čas a taky tím musí člověk tak nějak žít, být prostě součástí té smečky. Co jsem se tak dívala po internetu, tento počet psů bývá v chovatelských stanicích psů běžný, i u jiných plemen. Znám dokonce chovatelské stanice, které mají i výrazně vyšší počty psů, a přesto se nejedná o žádné množárny, ale seriózní chovatele, kteří chovají třeba desítky let jedno plemeno, které jim přirostlo k srdci. Jsou mu věrní, ať je zrovna v módě nebo ne, jezdí s ním po výstavách, dovážejí nové krevní linie ze zahraničí, stěhují se dál od velkých měst, aby pejsci měli co nejlepší podmínky. Kolega v práci takto chová přes 40 let italské chrtíky, stále to jedno plemeno, mívá tak kolem patnácti jedinců v průměru, mezi kterými jsou staří pejsci na dožití, mladí výstavně a chovně aktivní psi, štěňata záměrně nechaná i třeba neprodaná. Známý a uznávaný veterinář, který chová také přes 40 let pro změnu whippety, jich mívá kolem dvaceti. Žádné kotce ani speciální výběhy u něho ale nehledejte, pejsci jsou normálně v bytě, na zahradě, na dvoře, prostě běžný psí režim.
 
Osobně si takový počet psů (15 - 20) nedokážu představit, ale někdo si třeba nedokáže představit ani těch 6 - 7, co máme my .  Tady je jedno inspirativní video: http://www.youtube.com/watch?v=rIAGUosDGW8
Do toho videa máme sice ještě daleko, ale také venčíme celou smečku často najednou navolno, nemají na sobě ani obojky. Smečku ovládáme různým pískáním, tleskáním, je to paráda, jak to všude kolem běhá, hraje si to spolu. Občas je to trochu náročnější, hlavně když jsou někteří členové smečky v pubertě .  Ale proti původnímu neposlušnému voříškovi je celá smečka šesti entlebuchů zlatá. Hlavně jako jsou koně, ovce a jaci stádová zvířata, psi jsou zvířata smečková, tak jim tento způsob držení zcela vyhovuje. Páníček je samozřejmě uznávaným šéfem celé té bandy .
 
Co se týče novinek, je ještě jedna novinka ohledně názvu chovatelské stanice. Na rodinné radě jsme se dohodli, že starší feny Anteia a Bona budou chovat na stanici  mého otce "Tres Color Amicus", což znamená latinsky tříbarevný přítel. Mladší fenky Alphie a Butterfly, které jsou psané na Petra, budou mít  u štěňátek příjmení Anabantha. Mladá fenka Felicitka bude pokračovat v tradici chovatelské stanice from Yvrea horse farm. V praxi je to celé jedna banda s naprosto stejným režimem a pravidly odchovu.
 
Takže naším aktuálním cílem v chovu psů je chov a propagace plemene entlebušský salašnický pes. Chceme se zaměřit na kvalitu, našimi prioritami jsou zdraví (a s tím ruku v ruce dlouhověkost) a povaha (podpořená kvalitním odchovem štěňátek přímo v bytě a intenzivní ranou socializací). Co se týče exteriéru, entlebuch je dost nevyrovnané plemeno. V zahraničí jsou k vidění nízké mohutné válce na kraťoučkých nožičkách i vysocí nohatí, až netypicky štíhlí psi. Nám se líbí takový nějaký rozumný střed, středně velcí a středně mohutní psi, spíše s dlouhým ocáskem. Honění titulů na výstavách není náš hlavní cíl, ale výstavy nás začaly docela bavit, tak občas rádi narušíme šeď všedních dnů a s nějakým pejskem někam vyrazíme. Jinak jsou všichni pejsci trvalým zdrojem radosti u nás  .